Podaří se některé z tříd překonat náš rekord? Stačí vydat se na výlet, nebrat s sebou mapu, zásadně nepoužívat mobilní telefon, věřit vlastnímu orientačnímu smyslu. A nikdy, ani když máte intenzivní pocit, že jde nesprávným směrem, se nevracet. Pak už stačí jen jít, jít a jít.
Zřejmě ještě nikdo z naší školy neprozkoumal Pustevny tak podrobně jako my.Ve čtvrtek 8. listopadu jsme se hned po ubytování v Ráztoce vydali na Radhošť. Z Knížecí cesty jsme odbočili na lesní stezku a vystoupali na hřeben z Pusteven, odkud jsme se brzy dostali k prvnímu záchytnému bodu našeho putování. Tím byl hotel Radegast, kde jsme doplnili energii. V tu chvíli jsme ještě netušili, jak moc ji budeme potřebovat. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali na samotný vrcholek Radhoště, kde nás mile překvapila otevřená kaple, kde nás čekal nefalšovaný horal z Dolní Bečvy, který nám poskytl odborný výklad a nejstatečnější z nás donutil ke zpěvu přímo v kapli. Všichni jsme ocenili nádhernou akustiku a na jedné z okenních vitráží jsme si jen potvrdili to, co už jsme dávno věděli - naše třídní je fakt svatá (Ludmila). Prohlídku jsme zakončili výstupem do věže, odkud jsme se rozhlédli po rodném kraji. Strážce kaple byl tak rád, že má posluchače, že nás vyprovodil téměř k sousoší věrozvěstů.
Cesta na Pustevny s krátkou zastávkou u Radegasta utekla poměrně rychle. Po prohlídce Maměnky, Libušína (stále ve stádiu rekonstrukce) a nové stanice lanovky jsme pokračovali v pochodu. Naším záměrem bylo sestoupit kolem hotelu Troyer do Trojanovic. Vzali jsme to kolem vznikajícího velkolepého objektu stezky v oblacích a pokračovali hřebenovkou směrem na Trojanovice. Tam se ve skupině začaly objevovat hlasy pochybovačů, které s postupujícím časem sílily. Stejně intenzivní byly ale i názory typu „vracet se teda nebudeme“. Tak jsme pokračovali. Pochyby nebyly úplně neopodstatněné. Cesta do údolí, kam jsme směřovali, většinou vede z kopce a my jsme spíš stoupali, ale proč propadat panice, když nálada je skvělá. Ano tušíte správně – záhy jsme dorazili na Pustevny. Samozřejmě záměrně. Jedna z variant, kterou jsme totiž o několik hodin dříve řešili, byl návrat po Knížecí. Vzhledem k tomu, že se začalo pomalu stmívat, vzali jsme to dolů po sjezdovce.
Výsledek našeho celodenního pochodu byl 35 515 kroků.
V chatě jsme zatopili v krbu a Ondra s Tomem uvařili skvělé špagety. Po večeři následoval rozbor a vyhodnocení expedice. Únavu cítili všichni, ale během společenských her na ni bylo postupně zapomenuto.
Páteční dopoledne jsme strávili na nádherném hřišti u hotelu Troyer, kde jsme si zahráli minigolf. V jeho závěru jsme od třídní obdrželi diplomy za statečnost, skvělý kulinářský zážitek, vtipné komentování událostí, tichou podporu skupiny v těžkých chvílích. Prostě každému, co si zasloužil. Největší poděkování patřilo Jarce, která výlet navrhla a zajistila.
Nejlépe akci zhodnotil Jirka: „První výlet, kdy jsem se ani chvíli nenudil“.
